E-waste: Výzva pro digitální společnost

Seminární práce k předmětu ISKB30 Informace, komunikace a identita

Úvod

Seminární práce se věnuje tématu E-waste, česky elektronický odpad, a představuje jej jako rychle rostoucí fenomén i problém v dnešní digitální společnosti. V kontextu informační společnosti je e-wasting důležité téma, které představuje složité spojení mezi rapidním pokrokem digitálních technologií, neustálým tlakem spotřebitelských nároků a měnících se návyků a ekologickým či ekonomickým dopadem a udržitelností. V době rychlého tempa pokroku techniky a její krátké životnosti to vše činí komplexní výzvu pro celkovou udržitelnost.

Práce se zaměří na představení obecné problematiky této společenské výzvy, ale i zkoumání možných vlivů na životní prostředí, pokusí se přiblížit proces e-waste, poskytnout náhled na situaci v Evropě, která si riziko již uvědomuje a začíná ho řešit regulacemi. Práce si především bude klást za cíl zjistit informace o etice využití a ochraně uživatelských dat z elektroniky.

Definice

E-waste zahrnuje celou řadu různých produktů, které již dosloužily a byly vyhozeny, zařízení zastaralá tak, že jsou již nevyhovující a považována za odpad. Konkrétně může jít o zařízení, jako jsou velké spotřebiče (pračky), malé spotřebiče (kávovar, počítače a komponenty, mobilní zařízení či dětské elektronické hračky) stejně tak jako různé lékařské přístroje.[1] 

Rizika aneb důvod proč

Nejčastěji se tu nacházejí i vzácné a drahé kovy, které se jakožto nerostné bohatství země, jenž se nedokáže obnovovat, musí těžit. Těžba je nákladná časově, finančně i prací (která může být též pro zdraví škodlivá). Mnohé z těchto látek se těží v zemích, které si uvědomují svůj triumf a jsou schopny vést kvůli tomu konflikty.[3]

Nejčastější kovy potřebné k výrobě elektronického zařízení:[4] 

• Zlato. Využití v počítačových čipech a konektorech. (Např. tuna mobilních zařízení může obsahovat přibližně 100x více zlata než tuna zlaté rudy.[5])
• Stříbro se nejčastěji používá v elektronických kontaktech, konektorech a někdy i v čipech.
• Platina a podobné kovy bývají nejčastěji v elektronických zařízeních, jako jsou senzory a skenery, které potřebují obecně lepší odolnost vůči extrémním podmínkám nebo tepelnou stabilitu.
•  Palladium se využívá především v katalyzátorech a el. kontaktech.
• Kobalt, Nikl a Lithium jsou nedílnou součástí baterií a při recyklaci baterie jsou poměrně snadno rozdělitelné a znovupoužitelné.
• Snad obecně nejznámější položkou je Měď, která je díky svým vodivým schopnostem ideální a hojně využívanou v kabelážích a drátech. Je snadno recyklovatelná.
• Hliník, Kobalt, olovo

Průběh recyklace

Proces sběru, třídění a recyklace spadají přímo pod Ministerstvo životního prostředí a je uzákoněn č. 542/2020 Sb., o výrobcích s ukončenou životností nebo evropskou směrnicí 2012/19/EU o odpadních elektrických a elektronických zařízení.[6] 

Až zařízení doslouží a nelze reklamovat ani opravit, měli bychom ho odvést do výkupního místa, což bývají i některé obchody a elektra nebo do sběrného dvora, ale nikdy ne do popelnic nebo na skládky, tam nepatří. Směsný dvůr poté zhodnotí, zda je zařízení ještě schopné provozu nebo ne (pokud ano odveze se do specializovaných re-use center – mohou být součástí i velkých sběrných dvorů). Když sběrný dvůr položku vyhodnotí jako odpad, tak putuje do recyklačních závodů, kde dochází k jejich demontáži – rozebrání na jednotlivé komponenty nebo materiály, které jsou roztříděny. Zbytek se může nechat rozdrtit na malé až prachové částice pomocí granulačních strojů, které se dále třídí za pomoci různých mechanik (magnety, proud aj.) na kovové a nekovové.[7]

Vzácné kovy se třídí i pomocí hydrometalurgických metod (založeno na nějakém rozpouštědle – většinou minerální kyselina a vyluhovadla – kyanid a jiné toxické chemické látky), které zapříčiní extrakci čistých základních i drahých kovů. Negativum této metody je možnost emisí toxických složek. Druhou metodou získávání kovů je pyrometalurgie (tepelné zpracování – spalování, tavení). Tato metoda se používá nejčastěji při získávání olova a rtuti. Při obou metodách se primárně získávají kovy jako primární surovina, ty sekundární (např. plasty) ztrácíme. Buď recyklujeme efektivně (aby neztrácely na kvalitě) jedno, nebo druhé, na obojí zatím nebyl nalezen způsob. Ani jedna z metod není 100% bezpečná.[8] 

Elektroodpad a EU

V březnu 2020 nechala Evropská komise nový plán pro regulaci a pokud možno snížení míry elektronického odpadu a berou ho jako prioritu č. 1. Důvodem byl vliv doby, kdy téměř každý z nás má vlastní mobil, počítač a spoustu dalších spotřebičů, bez kterých se málokdy až vůbec neobejdeme a mnozí z nás je vyměňují jen kvůli novému modelu. Dle návrhu Komise by měl každý člověk k nákupu elektroniky dostat právo na bezplatnou opravu, výrobci by měli sjednotit příslušenství, např. nabíječky – pasující bez rozdílu typu nebo značky do všech mobilů, tabletů a do budoucna i do notebooků a dalších zařízení (do roku 2026 má být na všechna zařízení napájení za pomoci USB typu C)[15] a také nabízet uživatelům výkup nechtěného zboží, aby se elektronika mohla zrecyklovat. K tomu se vztahuje rozšířená odpovědnost výrobce, který z nařízení směrnice EU přímo odpovídá za každý svůj produkt, ať už fungující, nebo vyhozený.[16]

Etika zpracování, správa a ochrana dat[18]

I zařízení, která jsou na pokraji životnosti, či mechanicky poškozena (nebo dokonce funkční a vyměněna za lepší model) mohou stále skrývat citlivá data o svém předchozím majiteli – osobní informace, firemní data, bankovní či jiné přihlašovací údaje aj. Je třeba vytvořit analýzu toho, jak se s takovým odpadem nakládá a zda by šlo zamezit opětovné obnově dat třetími stranami či jinému zneužití, protože snad každý z nás ví, že mobil není sebedestruktivní kryptex, který sám ochrání tajemství před světem.

Pokud můžeme, měli bychom si sami zajistit spolehlivé a trvalé smazání souborů a informací, ale musíme mít na paměti, že pokud jde o citlivá data, měli bychom zařízení dát do rukou odborníkům, jelikož ani formátování není 100 % a lze obnovit.

Specializované firmy často po převzetí, vypíší zákazníkovi protokol a poté zařízení (převážně disky atp.) znehodnocují v magnetických pecích díky procesu tzv demagnetizace, což zajišťuje trvalé odstranění magneticky zapsaných dat i z nefunkčních pevných disků. Může být použito i na funkční zařízení a tehdy se může disk vrátit výrobci nebo zpět do oběhu, bez mechanického poškození či jiných závad.

Závěr

Práce také zdůrazňovala, že tento typ odpadu je velmi nebezpečný z důvodu výskytu toxických chemikálií a těžkých kovů a zároveň, jak riskantní je nesprávná manipulace s ním, což může mimo jiné vést i ke ztrátám na materiálech, které se tím také ničí. Přes všechna nebezpečí stále existují státy, které je nechtějí vidět a nechávají s materiálem pracovat i děti.

Dle mého názoru by bylo ideální nebo efektivnější řešení založené na propojení formálních a neformálních postupů recyklačních závodů. Formální nabízejí obecnou šetrnost a bezpečnost (odbornost a nákladnost) a to neformální k sobě váže pracovní sílu (riziko, finančně málo nákladné). Proč se nepropojí obojí, byť částečně. Dejme lidem vzdělání a techniku, o tom, jak zařízení fungují a jak zacházet s látkami v nich obsažených, ať nemusejí pracovat intuitivně a nebezpečně na základě postupu 'pokus a omyl'. Nechme vzniknout potencionálně efektivní proces recyklace, který nám může pomoci zlepšit vyhlídky na budoucnost.  

Práce vznikla za účelem představení informační společnosti z tzv. druhé strany. Právě propojení mezi tématem e-waste a informačními vědami tkví v samotných technologiích od jejich rapidního rozvoje přes dostupnost, schopnosti až po objem, který necháváme vyrábět a poté vyhazovat (často zbytečně). Můžeme říct, že nebýt technologií informační věda by existovala ve slovní variantě a písemné na papíře. Až technologie ji nechaly růst. Až s dobou digitální dostala informace možnost šířit se (téměř) bez hranic států a jazyků, a to díky internetu, telekomunikačních zařízení či úložných serverů. Stejně jako technologie pomáhají informaci, může informace pomoct technologii...

Závěrem práce bych ráda konstatovala, že e-waste je komplexní problém, ke kterému náleží komplexní řešení, které zatím nemáme, jen proto, že ne všechny vládní orgány, výrobci a celková společnost jsou ochotny spolu spolupracovat.